Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenze:

Obrazek

Her z bojišť druhé světové války je na trhu opravdu nepřeberné množství; momentálně na konzolích frčí FPS varianty. Je tomu již pěkných pár let, kdy prvotina Call Of Duty jakožto konkurence Medal Of Honor poprvé spatřila světlo světa na platformě PC a stala se téměř ihned po launchi pojmem. Nutno podotknout, že právoplatně, a to z mnoha důvodů, které se ale na tomto místě nesluší rozebírat… Autoři si obrovském úspěchu řekli, že by nebylo od věci také provětrat peněženky majitelů PS2 (kteří jsou zvyklí za titul zaplatit bohužel o mnoho více než počítačoví hráči), ale příliš se jim to nepovedlo a černoskříňkaři paradoxně zůstali právě u speciální verze Medal Of Honor… Nyní, když se navrátil boom válečných her na PS2, je tu Call Of Duty s pokračování, jenž se zove Big Red One….. Hned zpočátku musíme prohlásit, že pokračování se povedlo o kus lépe než starší bratříček; proč, to si osvětlíme v následujících řádcích.

Nejdůležitější stránkou, na které Call Of Duty: Big Red One (dále jen BRO) stojí (a rozhodně nepadá), je prezentace. Nutno podotknout, že Treyarch v tomto softwarovém počinu předvádí doposud to nejlepší, co jsme kdy po stránce prezentace na téma druhé světové války v konzolovém hraní mohli spatřit. Nechybí dnes již klasické černobílé archivní dobové filmy i výtečná stylová hudba. Ale to nejlepší je samotný příběh a forma jeho zpracování. Vy, jakožto člen tzv. Big Red One, čili jednotky, která vždy jako první přičichla k ozbrojenému kontaktu s nepřátelskou armádou, se totiž přímo v engine animacích na počátku mise účastníte úvodu do děje a můžete se tak mnohem více personifikovat. Přeci jen kvalitní morión-capture technologie je dnes již nutností; dobově laděné hře musí dodat šmrc a autentičnost hlavně výborně zmáknuté rozpohybování postav. Přechod do samotné hry pak není otázkou loadingu po přehraném fmv a vy se můžete přímo rozeběhnou vstříc číhající zubaté… Ale abychom se vrátili k prezentaci: BRO je striktně naskriptovanou akcí, která dává právě možnost páně scénáristovi (o negativním dopadu na hratelnost si řekneme později), aby vás protáhl svými místy mistrně a místy lehce nadprůměrně zapracovanými příhodami z vřav druhé světové. Budete tak v in-game animacích zažívat první pocity z tušené konfrontace nácků, v průběhu misí zakoušet pocity strachu o kamarády spolubojovníky, zmocňovat se atypických herních zařízení (těžké kulomety, palebné věže, válečné stroje jako lehké či těžké tanky apod.) a CELOU tu dobu strávíte ve společnosti právě zmiňovaných parťáků z Big Red One…

S prezentací vždy ruku v ruce kráčí zvuková stránka hry. Zcela kriticky musíme přiznat, že BRO je prozatím nejspektakulárněji nazvučená válečná hra. Pokud vlastníte receiver a v něm máte zapojené 5.1 bedny, užijete si válečnou vřavu ve výborně zpracovaném Dolby Pro Logicu II (a ubozí sousedé jistě s vámi). To, co se děje okolo vás v tomto případě je vpravdě neuvěřitelný zážitek. Od řvaní spolubojovníků, doplněného nevrlým štěkáním jejich Thompsonů, přes výbuchy granátů, nepříjemného zvuku svištění kulek, motory těžké techniky až třeba po nepříliš přátelsky naladěné štuky (ty jsou obzvlášť vyvedené). Ani bych mnoho nepřeháněl, kdybych zvuk připodobnil k oblíbenému filmu Zachraňte vojína Ryana… Celkový „feeling“ je tedy navýsost autentický a opravdu neuvěřitelně působivý….

Co se týká grafiky, nelze PS2 verzi vyčítat nějaké nepříjemné excesy či nedostatečnost. Použité palety barev v jednotlivých levelech atmosféricky sedí a nedočkáte se rušivých elementů. Vaši speciální pozornost si kromě modelů vojáků a strojů zaslouží ale hlavně zbraně. Ty jsou zpracované do neuvěřitelných detailů a dočkáme se dokonce na naší stárnoucí mašince i dynamických odlesků a výborně použitých materiálů. Exteriéry i interiéry dosahují také poměrně vysoké kvality provedení. Zde opět stojí BRO o kousek výše než konkurence a je třeba autory pochválit i za pestrost lokací, které navštívíte… Loading obrazovky jsou přítomné vždy před celou misí, hra si pak vše zcela neznatelně dohrává šikovně tak, že nebude svědky žádného doskakování objektů – level designeři si vcelku mákli. K výraznému poklesu framerate během single playeru nedochází, BRO je v něm poměrně dobře optimalizován, což se již nedá říci o multiplayeru. Zde poměrně často dochází k padání frame-rate a dalším drobným lagům….

Herní principy. Jak jsme si již řekli, BRO je striktně lineární FPS. Žijeme v době pohodlného hraní, široká hráčská obec si žádá nenáročné kolbení a větší prezentační zážitky. Někomu to takto vyhovuje; my, staří harcovníci ale musíme zabrblat. Ano, dobře chápu, že lineární postup striktně nalinkovanými misemi umožňuje rejžovi klást důraz na jeho scénaristické vlohy, ale přecejen ve hře, která in-game animacemi kráčí směrem právě většího sžití hráče s postavou poněkud ruší. Rozhodně bych tedy byl mnohem šťastnější, kdyby dostaly prostor vojínovy volné ruce a já nemusel absolvovat tristní rychlý postup po předem dané čáře mapou. A s tím bohužel souvisí další nedostatek BRO – AI, čili umělá inteligence. Nascriptování čekající bojovníci totiž občas předvádí takové zhůvěřilosti, že z nich dostáváte psotník. To, že parťáci přebíhají před vaší muškou, když jste uprostřed palby či nabíhají skopčákovi přímo pod kulomet, to se vídá častěji a je to vcelku běžná chyba. To, co ale předvede nácek kupříkladu hned v prví misi je neodpustitelné. Představte si modelovou akci – zalehnete za nízkou zídkou a míříte tak 30 metrů od vás na podobnou kamennou trosku. Naběhne jeden skopčák, bum a padne. Čekali byste, že jeho kámoši pak budou opatrnější… Ale oni ne, nabíhají jeden za druhým a tlačí to na vás jako tupý kur domácí – inovace v tom, že se přibližují v podřepu je na tomto místě opravdu k smíchu, zvážíte-li, že jich na jednom místě naskládáte 12.

Nu což, hoďme AI za hlavu s konstatováním, že BRO je tedy spíše arkádově laděný (hlavně na slabší obtížnosti)  Abych ale jen neplísnil, musím také zmínit například to, že při možnostech dualshocku autoři zvládli ovládací martyrium na jedničku. Řekněme si to na rovinu – nejlépe se FPS hraje na počítači za pomoci myši a klávesnice, pročež s joypadem pokaždé mohutně zápasíme, než uvykneme jeho nedostatkům a nepřesnosti. BRO si poradil se všemi nepřesnostmi výborně; můžete si nastavit jak vertikální tak horizontální citlivost os a zaměřování enemies velmi zlehka „lepí“. Navržená schémata rozložení tlačítek dostačují, chybí sice zcela volné nastavení prvků, ale předdefinovaných konfigurací je dost a jsou intuitivní. Dalším pozitivem je dynamika samotného boje, projevující se hlavně ve zmíněném schématu misí a hlavně různorodost jednotlivých akcí, kdy zasedáte do bojových vozítek či používáte různá další válečná zařízení (kupříkladu sundavání skopčáka ze vzduchu s pomocí palebné věže rozhodně není k zahození).

Multiplayer – Sony zprvu prochválená a naslibovaná feature, která na PS2 nebyla dotažena do konce (podobně jako harddisk); her na netu fungujících bychom dnes napočítali tedy na prstech dvou rukou. Activision si multiplayer pojali stylem sobě vlastním; úplně vypustili možnost rozpůlené obrazovky a vrhli se do vln internetu bez okolků. Dočkáte se všech klasických fps režimů jako je Deathmatch, Team Deathmatch, Zaber vlajku apod. K dispozici budou jak klasické zbraně, tak těžké a vozidla, která skýtají možná až přemrštěné výhody v palební síle. Své kouzlo samozřejmě dostává práce se sniperkou…. Bohužel v multiplayeru budete proklínat občasné lagy, o kterých jsme si již říkali… Nicméně jako taková je možnost bojů s maníky po světové síti vítaná a vskutku osvěží.